Panorama

 

 

     „Taky hledáš, viď?“ ozvalo se za mnou.
     „Prosím?“
     „No, viděla jsem tě včera na přednášce,“ prohlíží si mě tak pětadvacetiletá černovláska.
Je hezká. Taková něco mezi... Ne mezi. Prostě vamp. Typ „vamp“, jak se to píše v těch 
ženských časopisech. Gotička. Ale má vkus, ne tisíc obrácených křížů a pitomé manga tetování,
teda aspoň snad ne... Nic proti manze, ale často se to holkám na tělo prostě nehodí. Potetovaný
holky moc nemusím. Ani moc piercingů nemá...
     „Co na mě tak koukáš? Nejsi trochu...?“
     „Jo, včera jsem tam byl. Myslíš...“
     „Jo, myslím tohle. Taky patříš do tmy. Já jsem Lenka.“

 

     Asi je divná. Ale co... Co tady ve tři ráno po akci. Už mě stejně spoustu věcí nebaví jako
dřív. Normálně se lidem nesvěřuju, ale je divná, třeba...
     „Ty toho moc nenamluvíš, co...“
     „Jsem unavenej.“
     „No, nebudu rušit,“ podívala se na mě a trochu křečovitě se usmála.
     „Promiň, hele, líbíš se mi,“ pokusil jsem se ještě.
     „Sednu si k tobě,“ oznámila mi tak nějak nezaujatě. „Víš, já chodím docela často
na tyhle workshopy, všechno možný, ale nejsem z toho šťastná. Nejdřív mě to hrozně
bavilo, ale točí se to v kruhu. Čím víc toho vím, tím jsem od toho z určitýho úhlu dál,
chápeš???“  
     „Asi jo, no... Je to o prožitku, o technice, z knížek nevyčteš všechno...“
     „Já došla k tomu, že celej okultismus, celá magie, mystika, esoterika, tyhle věci.
Je to k ničemu, ale chci znát pravdu. I kdyby bolela. Chci potkávat lidi, jako seš ty.“

 

     Jel jsem před pěti lety vlakem. V kupé byli dva asi studenti. Taky byli divní. Zaslechl
jsem pár věcí – že svět není. Že byla válka a že jsme všichni mrtví. Že jsme zálohováni
na nějakém velkém harddisku. Že vlastně neexistujeme. Že je celý svět jenom kopie.
Že už není. Šel jsem po téhle myšlence. Začal jsem potkávat divné lidi. V práci, v čajovně,
na výletech, v lese, na koncertech... Usmívali se na mě jako ty. Jo, i na přednáškách.
Bavíme se často o těchhle věcech. Je to jako puzzle. Jakobysme měli každý kousek
a skládáme si to. No, ale co...
     „Hele, podívej se za sebe,“ zašeptala Lenka.
Otočil jsem se.
     „Dobré ráno, nebo spíše zatím dobrou noc,“ pozdravil nás starší muž s kufříkem
v ruce, takový úřednický typ. Stál za námi asi už nějakou dobu.
     „Dobrý den,“ odpověděl jsem mu.
     „Poslouchám vás tady chvilku – a přesně tak, svět už není,“ a zavřel asi na deset
vteřin oči. Jakoby si nás skenoval, napadlo mě.
     Pozval nás na pivo. Neřešil jsem, že za pár hodin vstávám. A co. Kartáček na zuby,
deodorant a náhradní triko mám pro tyhle příležitosti v práci. A kafe taky. Sice už přes
celou noc akce nedělám, ale stejně bych jel domů noční tramvají dvě hodiny... a zas mezi
čtyři zdi. Už to bylo docela jedno, a ta holka je divná a hezká. A ten člověk asi blázen.

 

     Zbytek noci jsme strávili v pajzlu kousek od zastávky. Možná nám tam něco ukázal.
Byl jako kněz nějakého náboženství, nemám rád tyhle fanatiky, ale nesnáším i relativisty.
Řekl nám, že jsme jenom zálohovaná data a že každý tu pravdu neunese. Že nás zítra
někam vezme. Chtěl jsem namítnout, že musím do práce, ale ne. Prostě ne. Občas rád
dělám nelogický věci. Pošlu šéfovi esemesku, že mám zažívací potíže nebo něco...
Ani Lenka nebyla proti.

***

     Vzal nás na nějakou louku za městem. Takový lesík kousek... V lesíku nějaká zeď.
Nějaký starý dům za ní.
     „A tady to končí,“ usmál se muž.
     Přelezli jsme zeď, ten dům visel ve vzduchu, což za zdí vidět nebylo. Dva metry od
země nebylo nic. Za obzorem pomalu vycházely obě slunce. Muž mluvil o tom, že dřív
bylo slunce jenom jedno...
     „Tady to končí,“ opakoval nám. „Podívejte se za dům.“
     Dům se začal rozpouštět, jen světlo, velké světlo.
     Dál už nebylo nic. Svět se roztékal někam pryč za tím domem. Barvy, které jsem
nedovedl pojmenovat. Bylo to krásné, stejně se mi to jen zdá... Nebo ne? Už nevím,
co je... jak... Lenka se smála, muž pomalu odcházel a nechal nás tam.
     „Uvidíme se ještě?“ zavolal jsem na něj.
     „To teď nechceš vědět...“ odpověděl mi, rozpixeloval se; zmizel se slovy: „tohle je
Panorama – “
     Najednou jsme s Lenkou věděli všechno. To nepřišlo se slovy. Prostě jsme to věděli.
Ano, Panorama. Výhled z monitoru ven. Jsme jenom data na tom velkém harddisku.
A pohled na Panorama člověk unese jen jednou za život. „Člověk...“ jsme vůbec lidé?
Jaké je to být člověkem? Stáli jsme tam snad roky. Všechno už bylo zbytečné.
     Možná jsme jen data, možná je jen vše iluzí. Možná bylo v opravdovém světě jen
jedno slunce. Ale není pravda, že neexistujeme. Kdybychom neexistovali, mohlo by
nám to být přece u prdele. Tohle se nedá sdělit. Jsem rád, že znám pravdu. S Lenkou
jsme Jiní. Patříme k sobě. Miluju jí, cítím ji stejně jako ona mě. V tom je přece smysl.
Nejde o to, nakolik intenzivně existujeme, miluju jí.
     „Já tebe taky,“ podívala se na mě svýma hnědýma očima. Dala mi pusu.
     Láska je přece nad realitou. Máme spolu dítě. Jsme vděční, že data – naše data,
data celého světa zůstala zachována. Vědomí vlastně může existovat nezávisle na hmotě,
i když něco málo jsme asi ztratili „zálohováním“.
     Když tohle víme, jsme nesmrtelní. Vždycky jsme byli. Ukážeme někdy malýmu Panorama?
Ano. Náš syn nebude žít ve lži. A naučíme ho čarovat, obcházet systém času, příčiny a následku.
Existujeme, protože cítíme. A stromy – stromy jsou kanály ven k Panoramatu – v den, kdy je
všechny pokácí, už nikdo Panorama neuvidí a systém spadne. A my zmizíme? Nebude to nedostatkem
kyslíku, ale zhroucením spojení mezi daty a fyzickým diskem. Musíme chránit stromy. A zálohovat
na jiný disk, který bude nezávislý na tomhle prostředí. Svět s třemi slunci by byl legrační...